Kvílení srdce

29. března 2009 v 20:30 | Meliss |  My Diary
Asi moje nejdelší zamyšlení vůbec. Mohla bych ho přirovnat ke zpovědi... Omlouvám se za chyby, ale nemám sílu to po sobě ještě přečíst... Sepsáno dne 29.března 2009...............................................



Ach jo. Dnes mě zase jednou dostihlo to, co už mě nikdy dostihnout nemělo. Ti, co mě blíže znají, nejspíš nadhodí něco ve smyslu, ať už to nepopírám, ať si to přiznám, ať to přiznám sobě a možná i.. možná i... jedné určité osobě... Už jsem si myslela, že s tím nebude problém. Pravda, za jeden rok se mi podařilo dvakrát až třikrát porušit moje předsevzetí, že se kvůli tomu člověku už nikdy nerozpláču, ale byly to jen chvilkové stavy. I tohle je svým způsobem jen takový chvilkový stav... Nikdy jsem neměla v úmyslu o něm zde hovořit, ale potřebuju se jednodušet vypsat.

Řeč je samozřejmě o chlapci. Ne, skutečně se nejedná o toho trubku, co se na mě vykašlal v tanečních, ten je už pěkně uzavřenou kapitolou, můj cit k němu byl příliš povrchní. Ale mám vztah - čistě jednostranný vztah k chlapci, kterého si tu pojmenuju jako P - P jako Poznání. Stalo se to už velmi dávno, zhruba před 3mi lety. Zamilovala jsem se. Zprvu jsem tomu nemohla uvěřit, nechápala ten pocit. Byla jsem příliš mladá. Ani nedokážu pochopit, jak se děcko v nějakých 14ti může doopravdy zamilovat... Skoro jako nějaké sci-fi. Na lásku jsem do té doby nevěřila. Fakt, že je osoba jako já nečeho takového schopná, mi ovšem zcela změnil život, díky tomu jsem otevřela oči a viděla svět jinak, jako bych předtím měla mysl uzavřenou v nějaké zamčené schránce, nechtěla se probudit z dlouhého spánku a odemčít ji....

Ještě absurdnější bylo, kdo byl a je oním "vyvoleným". Hned první den, co jsme se poznali byl velmi přátelský, jenže absolutně ne můj typ. Ale naše veselé povahy se brzy dali dohromady jako dva dobří přátelé. Oba dva ukecaní, společné zájmy, podobné názory, za půl roku mi připadalo, jako bychom se znali celý život. Stále se však jednalo jen o dobrého kamaráda. Čas uběhl rychle a my se znali více než rok. To už jsem ho začala vidět trochu jinak. Obarvil si vlasy. Moc mu to slušelo. Dokonce trochu pozměnil svůj šatník. Stal se z něj vážně stylový člověk.. 6_< Nevěděla jsem pořádně, co se to děje, potlačovala jsem ten pocit. Nepřipadal mi na místě, to prostě ne.. tohle nesedělo! Byla jsem přesvědčená, že mě jenom na okamžik něco pomátlo, dokonce jsem několik měsíců zarputile mlčela, než se mi konečně podařilo přesvědčit sebe samu, ať to aspoň někomu trochu naznačím. Tehdy se o tom dozvěděli moje nejbližší kamarádky.

Nikdy jsem neměla v plánu mu o tom říkat. Stratila bych ho tak, věděla jsem to už dříve a vím to i teď. On by mě odmítl a naše přátelství by zůstalo v troskách. Moje první strategie jak na zamilovanost byla, že to budu jednoduše potlačovat. Jakmile se mi s tímhle nepodařilo uspět, přišlo na řadu tzv. vyšumění - prostě to nechat plavat a ono to možná samo přejde. Houby! Nepřešlo.
Pak tu byl 3. plán - začít o tom mluvit. Tak se o tom dozvěděli další moji blízcí přátelé, nebo lépe řečeno, přátelé, kteří ještě neměli ani tušení. A jestli i tato metoda zabrala? Co myslíte?
Bylo mi tehdy hrozně, tak příšerně jako ještě nikdy předtím. Trpěla jsem depresemi, dostávala takové záchvaty pláče, kdy mnou cloumala beznaděj a zoufalství. Dokonce to dospělo tak daleko, že mě bavilo se rýpat ve vlastním dně.. Byl příčinou on, nebo to jen začali zbrojit moje pubertální hormony? Pořád mi něco říkalo, že to spouštěcí zařízení byl P. Vždy, když ho mé oči spatřily, měla jsem takovou radost, těšila se na něj. A když jsme se potom rozloučili a já šla z naší společné schůzky domů, nedalo mi to a přemohl mě pláč. Vyhledávala jsem každý možný okamžik, kdy se ho dotknout, překonávala se, abych ho nevzala za ruku nebo něco podobného. Kdykoli jsem cítila jeho vůni, toužila jsem ho obejmout, chtěla, aby mě vzal do náruče a prostě mě jenom držel a nepouštěl..

Bývali chvíle, kdy vše vypadalo tak, že se bouře ve mně utišila, ale vždy se brzy jako uragán vrátila zpět a se stejně velkou silou. Snad tisíckrát jsem se ptala sama sebe, jestli ještě tohle má vůbec cenu, chtěla jsem se zprovodit ze světa, párkrát se dokonce pořezala. Bojovala jsem s pokušením mu to říci a zpečetit tak svůj osud. Kdybych mu své city tehdy vyjevila a on mi řekl ne, asi bych už mezi vámi nebyla....

Také jsem se pokusila řídit rčením "Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše." a skočila po prvním klukovi, který o mně projevil zájem. Zadělala jsem si tím na ještě víc potíží. Nejenom, že se moje "náplast" odlepila ještě dřív, než se stačila pořádně přilepit, měla jsem z toho výčitky svědomí a uvědomovala si, co tomu druhému klukovi činím. Takhle jsem to nechtěla. Nakonec se mi podařilo dát tomu klučinovi sbohem a já zase osaměla...

Uběhlo ještě mnoho a mnoho měsíců, než jsem s jistotou mohla říci, že mě to skutečně přešlo - celkově to dělalo necelé dva roky. Zakázala jsem si už pro něj prolévat slzy. No a ono to nějak vycházelo. Stále se normálně bavíme, i když příšerně žárlím na každou dívku, se kterou v mé přítomnosti více hovoří než-li se mnou.

Jenže pak mi kamarádka nasadila brouka do hlavy. Šli jsme samy dvě v noci domů z plesu. Ta debata se odvíjela od polibku při tanci. Vnukla mi myšlenku, že bych se přece neodvrátila, kdyby se ke mně P při tanci naklonil a políbil mě. Je to tak, neucukla bych, spíš by se mi podlomila kolena a já bych se opět rozbrečela, tentokrát už štěstím. Opět přišli na řadu plány typu, jak mu to dát nenápadně najevo, aby mu to došlo..apod. Nic kloudného ale nikoho nenapadlo. Nakonec z toho sešlo.

A pak přišel na řadu včerejšek a vlastně i dnešek. P a naše společná kamarádka přišli k nám na takový malý kulturní večer, kdy si pustíme filmy, popijeme kafíčko a dáme si nějakou tu sušenku. Oba u nás přespávali. Původně se plánovalo, že P si lehne do bratrova pokoje, ale nakonec se v mém pokojíku rozdělal gauč pro mě a kamarádku a P jsem přenechala vlastní postel. Nepřinesl si pyžamo, prostě si jen rozepl košili a já mohla poprvé v životě spatřit jeho nahý hrudník. P je vysoký, má černé vlasy a světlou pleť. Jediný pohled na něj mě utvrdil v tom, že vypadá, jako by se právě svlékli postavičky z Ouranu. Já vím, komické přirovnání, ale žádné lepší a hlavně výstižnější mě nenapadá. Má prostě tělo jako Tamaki nebo Kaoru s Hikarem. Krásné tělo.. Zalezl si pod moji peřinu jen ve spodním prádle. Ležela jsem kolmo k němu vzdálená asi jen 50 cm. Zhaslo světlo, zahalila nás tma. On i má kamarádka se pomalu pohružovali do říše spánku, jen já držela hlavu zvednutou a dívala se na něj, jak usíná. Mohla jsem natáhnout ruku a pohlasit ho po havraních vlasech. Bažila jsem touhou, vstát, přijít ke své posteli a ulehnout s ním pod stejnou peřinu a jen tam tak ležet... Jen s námahou se mi podařilo usnout.

Ráno musel odejít dřív, měl ještě brigádu. Kamarádka ještě stále dřímala. Lehla jsem si do své postele. Jen jsem cítila ty zbytky tepla, které tam po něm zbyly. Ale nejhorší bylo, když jsem ucítila tu známou sladkou vůni, o které se mi dokonce zdávalo ve snech. To můj polštář.. Přitiskla jsem se k němu a jen vnímala tu sladkost. V tom okamžiku mi vhrkly slzy do očí. Porušení předsevzetí... Na tom polštáři ještě teď večer zbývají poslední plátky jeho vůně, tisknu ho k sobě a cítím něco teplého, jak se mi kutálejí po tváři..... slzy...

Jak to bude dál? Jak moc ho mám po té době ráda? Nedávno se mi podařilo přečíst článek jednoho vzdělaného člověka v této problematice, který jasně řekl, že zamilovanost u člověka trvá max 2 roky (biologicky - doba za kterou se dá zplodit a odchovat potomstvo) - poté, když už je člověk schopný otočit se za jiným krásným příslušníkem mužského či ženského pohlaví, přijde buď krach vztahu nebo pravá láska.. Co zbylo mně? Žádný vztah nikdy nebyl, jen platonický cit... Můžu o sobě říci, že jsem víceméně vyrovnaná, ale na každého může někdy dolehnout slabost... a na někoho častěji... I když, jsou to už 3 roky...

Každý je prý za život schopen zamilovat se maximálně 4x, jsou to případy, kdy se dá mluvit o osudové lásce; bojím se však, že mně se to už nikdy nepodaří... Kéž by... A kéž by to dopadlo dobře..

Z polštáře pomalu mizí ona lahodná vůně... Za chvíli již bude zcela pryč, ztracena v nenávratnu...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Akemi-chan - SB^^ Akemi-chan - SB^^ | Web | 29. března 2009 v 22:14 | Reagovat

Holčičko moojeee - já bych tě tak chtěla obejmout (((

Abych pravdu řekla - tohle si můžu i nemůžu představit - to je jako bych vzala city ke svýmu nej kámošovi a spojila je dohromady s city ke své platonické lásce (bylo jich víc ^^)

Mno, taky znám ten pocit, když se v noci probudíš a zjistíš, že ženatej chlápek, na kterého od prvního pohledu tak usílově myslíš, spí na podlaze pod tvou postelí xDDDD - no, snad jsem tě aspoň rozveselila - život je nejlepší spisovatel prostě xDD

A taky podle té statistiky vidím, že mi zbývá se v životě zamilovat max. jednou x))) Tři šílené platonické zamilovanosti prostě přišly na své xDD

2 Nicy Nicy | Web | 30. března 2009 v 21:19 | Reagovat

Ty jo Melí... Tak nějak tě chápu, já byla taky zamilovaná do nejlepšího přítele.. A tolik mě to trápilo... Trvalo to dva a půl roku, vymizelo to tak před dvěma měsíci. Teď už je to jen přátelství...Tedy, vymizela podstatná část. Sama. Ale vím, že něco ve mě bude vždycky, ať to budou vzpomínky, nebo prostě... ještě ta zamilovanost... Nevím, co víc říci, než že ti držím palce, at se to vyvine tak, jak si přeješ, at je to jakkoliv... :)

3 Eliota Eliota | Web | 31. března 2009 v 18:50 | Reagovat

Tahle zamilovaná jsem byla před čtyřmi roky. Také jsem neustále brečela a... byl tu akorát rozdíl, že já mu to řekla. Odmítl mě, jak jinak.

A je mi líto, že jsi tak nešťastně (můžu to tak nazvat?) zamilovaná. Přála bych ti, aby ti lásku oplácel. :)

4 Elyone J. D. (SBé^^) Elyone J. D. (SBé^^) | Web | 31. března 2009 v 18:54 | Reagovat

Ach Melísku.. dokud jsem si to nepřečetla, asi jsem tak úplně do hloubky nechápala.. chvilkami jsem i zadržovala dech.. teprve v psaná slova jsi skryla ony pocity..

Ty víš, že se na mě můžeš kdykoli obrátit.. když budeš potřebovat obejmout, popovídat si..

Mám tě ráda a vím, že ty to zvládneš..

.. a možná ... tě osud překvapí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama