Pocit na nic

30. listopadu 2008 v 17:47 | Meliss |  My Diary

Tento článek bych začala hlubokým povzdechem. Vždycky jsem bývala sangvinický člověk plný elánu, ale pak jednou přišel zlom...
Chtěla bych sem dát už několik měsíců staré články, kdy jsem si připadala vážně děsně a kdy se moje srdíčko prostě potřebovalo nějak vypsat. Kdybych si psala deník, tohle všechno v něm objevíte.. V některých okamžicích mi bylo úžasně na nic, takže pochopte, že ač se vám to z vašeho pohledu může zdát směšné, trapné nebo jakékoli, sranda to ve skutečnosti vůbec nebyla...
Poslední slova, která sem dodám? Není depka jako depka, to rozhodně musím potvrdit.... Ať si každý sám přebere, vcítí se, jaké ty chvíle asi mohly být, jak hloupé, naivní, smutné, tragické...


11. září 2008
Tak je mi zase po dlouhé době totálně na nic. Poslední dobou (ehm už mnoho měsíců) se cítím jakoby prázdná, jako by mě půlka chyběla. Půlka srdce. Postrádám onen cit, který je smyslem života? Nebo se jen nemůžu vypořádat se svým psychickým dospíváním? Je to jedno nebo druhé? Či oboje dohromady? Je fakt, že za sebou mám dosti krušné vzpomínky na svůj první skutečně vyspělý cit, který se stal dosti velkým zlomem v mém dosavadním životě a určitě má i vliv na moje nynější chápání světa okolo.

Kdykoli jsem sama anebo nad sebou nějak více přemýšlím a kontroluji svoje stavy nálady, nepřichází nic veselého. Vždycky jsem byla oním sangvinickým človíčkem, který se bez větších problémů rozpovídal o dovijakých kravinách. Jasně že tato vlastnost postupem času tak nějak vymizela; přiznejme si, že v dětství a pubertě jsou mnozí více otevření a mívají menší problémy navázat s někým kontakt nebo dokonce bližší vztah. Jenže teď je to tak nějak jiné. Často se musím přetvařovat a hrát veselou, v pohodě, protože nechci nějak rozladit svoje okolí a ještě míň by se mi líbilo, kdyby se mě všichni vyptávali, co mi vlastně je. Ne, to skutečně nemám zapotřebí...

Pamatuju si, jak jsem byla o těchto prázdninách na jednom 10-tidenním táboře. Ty lidi tam bych nevyměnila za nic na světě, ale přicházely na mne chvíle, kdy jsem nutně potřebovala být sama, pryč od všech lidí, což samozřejmě na takovýchto akcích není možné. Tak jsem jen tiše trpěla, jednou se před kamarádkou rozbrečela a pak to už zase nějak šlo.

Potřebuji tu svoji samotu čím dál tím víc. Mám dojem, že kdybych byla někde zavřená, tak bych sice sociálně trpěla, ale zároveň by mi to paradoxně udělalo dobře a nevadilo mi to.

Jenže dnešní dny na mě přece jen dost dolehly. Možná, že si to všechno jen namlouvám, ale moje náhlé stavy a postoje i k lidem, které mám moc ráda, se změnily k nepoznání. Asi to všechno odstartovala, ač nevědomky, jedna z mých nejlepších kamarádek. Do ohně bych pro ni skočila, ale i maličkosti dokáží pěkně rozhodit a celkově narušit jinak moc pěkný vztah.

Moje drahá přítelkyně oplývá dosti netypickým humorem, často vídaným u mladších dětí (a to je dokonce o něco starší než já!!!). Jde o tzv. hraní si se slovy a takovými těmi lehce dětinskými vtipnostmi, které člověku v malém množství ani nijak neuškodí. Jenže ona to na mě valí docela hustě, pomalu stejně, co můj jedenáctiletý bratr (u něj jeho vtípky už nezvládám delší dobu). Díky svému vtipnému duchu dokáže přijít na odpověď na každou byť sebehloupější a sebezapeklitější otázku, ač se třeba jedná o úplnou blbinu. To já, když už nemám, co bych na to řekla, povzdechnu svoje typické: "Ach jo." A to kamarádka už ví, že mě zahnala do úzkých a že má v jistém smyslu nade mnou navrch.

S ní a její infantilnější povahou se sice špatně vypořádávám, ještě je tu však jeden problém, ten co týče rivality. Jako by mezi námi nějakým způsobem stoupala. Tento fakt jsem si nechtěla dlouhou dobu připustit, ale bohužel, je tomu tak... taky má problém poznat, kdy mám skutečně negativní náladu, a když se jejím vlivem začnu chovat jako netýkavka, tak se mi spíše vysměje, než že by se mi omluvila za svoje nepříliš vhodné chování, které bylo vyloženě v kontrastu s mojí náladou. Sama se naštvává kvůli úplným hloupostem a nevydedukuje věci, které mi u kamarádek přijdou samozřejmé. Připadám si s ní teď nějak divně. Newím jestli se jí mám s tímto problémem svěřit nebo ne. Ještě můžu udělat vrbu z naší společné nejlepší přítelkyně, ale newím, jak by to dopadlo. Zatím dál tiše pěním a nemůžu se hnout z bezvýsledné situace.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama